PC-politika.cz - Novinky: Silvestr, slivovice a křesťanská povýšenost v oblacích nad rovníkem PC-politika

Silvestr, slivovice a křesťanská povýšenost v oblacích nad rovníkem

Zcela střízlivý očekávám s očima na hodinkách silvestrovskou půlnoc. Má být tou nejbláznivější, jakou jsem doposud zažil. Zastihuje mě při návratu z cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deště, na palubě Boeingu 747 letecké společnosti British Airways.

Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsme odlétali na lince Kapské Město - Londýn 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve, než v té chvíli ukazoval ten středoevropský.

Napřed zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplynuly i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se utopil též svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučil s Jižním křížem.

Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř třemi stovkami pasažérů na palubě ocitá blizoučko rovníku, protínajícího asi v polovině Keňu. Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazují výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině.

Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli oslavit Silvestra.

Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží přes dvě stě tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i více hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblačnou oslavu Nového roku.

A tato skutečnost je tak silná, že zcela tlumí můj chronický strach z létání, jehož mě nezbavilo ani dvacet let pravidleného cestování vzdušným prostorem naší planety, ani nemalé dávky slivovice, kterou mám pro navození psychické otupělosti svého organismu vždy na palubě všech letadel k dispozici, včetně tablet nitroglycerinu.

Pilot měl určitě dobrý úmysl, byl patrně křesťan a stejně jako já nebral vážně skutečnost, že v boeingu je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností hinduistického, muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých nových evropských domovů.

Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž mi se vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo, jako při africké bouři a najednou jsem si uvědomil, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval k Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, byl notně přízemní.

Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostalo řádně zabrat. A tak ve chvíli CH, kdy ručička hodinek přeskočila na půlnoc a pod námi se objevuje Keňa i tušení imaginárního rovníku, skoro protínajícího druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya s 5199 metry nad mořem, nepropuká k mému zklamání v letadle žádné všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu. Místo toho se všude kolem mě ozývá jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů.

Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, zřejmě ještě sovětské polosuché provenience, ale je po čertech málo rukou, které po nich sahají.

“Nový rok a teď?” protírá si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. Překvapený mojí ruštinou mění svoji angličtinu v jazyk východních Slovanů. “Židé slaví Nový rok Roš ha-šana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem…”

Obracím se zmateně s číškou napůl vyprchalého šampusu k asijské pasažérce přes uličku. Těšil jsem se na ten okamžik; sličná dívka si totiž na počátku letu odvážně nahýbala z číšky pravého Napoleona a já to viděl na prima večírek, zvláště když jsem si pro kuráž tajně posiloval džús slivovicovými střiky.

“Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna,” špitá thajská dívka a na jídelní lístek mi píše číslici 543, což má být rok před našim letopočtem, kdy začíná nový rok buddhistům, kdy se narodil Buddha. “Happy new year…” řekla a usnula.

“Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš Prorok, nadmíru velebný Muhammad, odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib,” zapojuje se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, sedící vedle Asiatky, jenž však na dotaz, odkud pochází, jen mávne rukou a znovu se též ukládá ke spánku.

Jediným rozmarem tohoto okamžiku je nenadálá turbulence, takže připoután k sedadlu dbám hlavně na to, aby se mi při kodrcání letadla nevylil zbytek vzácného šampaňského moku, jemuž jsem rozmnožil promile alkoholu nenápadným dodáním několika větších kapek švestkového moku z nejmenované valašské pálenice.

Tak jsem konečně pochopil, že na světě nejsou jenom křesťané a jejich Silvestr. Že planetě Zemi, na kterou jsem se v tom okamžiku díval zbožně do temnot noci z nadoblačné výšky, ukrajují čas i jiné časomíry, a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno jen pravidly naší povýšenecké křesťanské pošetilosti.

Že na Zemi žije rovněž více než miliarda muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i judaistů, které všechny spojuje jiný fenomén - plynulá znalost angličtiny, na rozdíl od té mé kostrbatě valašské.

Všechny mé dosavadní zkušenosti z oslav časového přechodu z 31. prosince na 1. ledna tak vzaly tím okamžikem za své. Žádné rozčilování nad televizním programy pětapadesáti kanálů, na palubě dávají jen Krokodýla Dundyho.

žádné výčitky svědomí z přejídání a zvýšeného cholesterolu, ani kocovina z přemíry alkoholu a bolesti páteře z pokusů vyjádřit latinsko-americkými rytmy své freudovsky rozervané nitro bodrého Valašiska.

Když si uvědomuji, že zamýšleného delíria nedosáhnu, obracím se uraženě do svého nitra, kde s údivem zjišťuji, že výjimečně nemám důvod pro rekapitulační zpytování svědomí.

Naštěstí je ale nač vzpomínat. Vychutnávám proto plnými doušky alespoň slastné okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát.

Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zuluuských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu.

Proto si nostalgicky v mysli pouštím střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen alkoholem.

Prostě z toho všeho, co mě zasáhlo i těsně minulo a drápkem se do mého infarktu se bránícího srdce zarylo koncem druhého milénia během mých cest po krajině klukovských snů - po Jihoafrické republice, zemi platiny, zlata, diamantů a domestikovaných moravských horníků.

(Ukázka z cestopisu “Češi v zemi zlata, platiny a diamantů”)

Autor: Břetislav Olšer, spisovatel, nezávislý novinář